Koncert začíná ve 20:00 v kampusu v Hybernské 4, součástí bude i autorské čtení z knihy Tělo hudby. Jak absolvent Filozofické fakulty UK Ondřej Galuška vnímá své návraty na akademickou půdu jako hudebník i pedagog?
Proč sis ke studiu na FF UK vybral spojení oborů anglistika-amerikanistika s filozofií?
Na anglistiku jsem šel, protože jsem v dětství strávil tři roky v Americe, a angličtinu jsem měl tudíž trochu zadarmo. Zatímco k filozofii mě přivedla moje neuvěřitelně inspirativní gymnaziální profesorka Dana Petříčková, díky níž šlo z mého ročníku studovat filozofii i několik dalších spolužáků.
Kým se cítíš být niterně především? Filozofem, překladatelem, či hudebníkem?
Na prvním místě hudebníkem, poté filozofem. Překladatelství je pro mě spíše zdroj obživy nežli poslání. Vědeckých či uměleckých překladů dělám málo, spíše se jedná třeba o překlady filmů na filmové festivaly. Bohužel existuje nepřímá úměra mezi tím, které činnosti mi nejvíce vydělávají peníze a které dělám s největším nadšením a osobním vkladem.
Na druhou stranu se to v poslední době začíná trochu obracet a na akademii se začínám vracet. Loni jsem začal vyučovat v rámci programu ECES pod UK pro zahraniční studenty literární seminář a seminář věnující se filozofii hudby, což mě moc baví.
Co tě přivedlo k hudbě a kdy tě poprvé napadlo založit kapelu?
K hudbě mě přivedl můj strýc Michal Janík, písničkář z dua Paleček a Janík. Už jako malý kluk jsem tedy zatoužil být písničkář. Poté jsem nějakou dobu chodil na kytaru, což mi moc nešlo a na čas jsem to přerušil. Ale ještě na základní škole jsem měl první kapelu s Markem Doubravou. Kolem střední školy jsem se začal hudbě věnovat jako samouk a přišly první pokusy o vlastní tvorbu a nějaké ty kapely. Dále jsem to neustále rozšiřoval, začal jsem hrát na pozoun, zpívat, více se zajímat o harmonii a o noty, v současné době se učím pracovat s programy v počítači a produkčními možnostmi nových technologií. Všechny tyto kroky jsou každopádně strašně zajímavé.
Skvostné propojení hudby s filozofií se ti podařilo v rámci tvé disertační práce, kterou jsi následně poupravenou vydal pod názvem „Tělo hudby“. Co tě přimělo věnovat se tomuto tématu a co si má posluchač či čtenář pod tělem hudby představit?
Pod tento název jsem soustředil množství textů a interpretací, které vnímám jako velmi zajímavý přístup k hudbě, nikoliv však jako většinový. Ten většinový přístup v hudební vědě i filozofii hudby je takový, že hudbu pojímá jako duchovní či racionální systém, z něhož se vytrácí takové to živé muzicírování, se kterým má člověk zkušenost jako aktivní muzikant. Narazil jsem na pár velmi inspirativních textů, přičemž jedním z těch zárodečných byl Musica practica od Rolanda Barthese, který vnímá hudbu, kterou tvoříme, velmi odlišně od té, kterou posloucháme. S každou se pojí odlišné prožitky a kvality. Tímto směrem jsem tedy začal pátrat a shromažďovat další texty, rozšiřoval jsem tuto perspektivu a postupně z toho vznikla taková přehlídka zajímavých textů a přístupů.
Název tvojí kapely „The Odd Gifts“ nese taktéž jakýsi hlubší podtext a téma „darů“ je jedním z těch, jímž se ve své knize věnuješ. Jak tedy mají fanoušci tyto tvé „podivné dary“ vnímat?
S tím souvisí jakési propojování, které mě hodně baví. Svět filozofie, které se věnuji, a svět hudby, kterou tvořím, je samozřejmě hodně nesourodý. Přitom jsou tam věci, které se mohou zrcadlit a různě zhmotňovat. Hodně mě baví, když se třeba nějaké texty použité pro kapelu objevují v mojí knize, a naopak když nějaké filozofické nápady třeba můžu zpracovat hudebně, což je samozřejmě ta volnější a zábavnější forma. Například úvaha o podivných darech se nejdříve objevila na webových stránkách kapely a nakonec skončila jako závěr knihy. Dar je samozřejmě velké filozofické téma, které snad netřeba více představovat.
Dlouhá léta jsi fungoval v kapele Eggnoise, která si aktuálně vybírá neurčitě dlouhé volno. S Eggnoise jste byli poměrně hodně úspěšní a vaše songy si určitě získaly své fanoušky i díky filmům Jana Hřebejka, v nichž se objevily. Jaké to bylo znovu začínat s novou kapelou?
Je to těžké. Bylo to skutečně trochu jako začínat nový projekt a od nuly. Ukázalo se, že lidé jdou opravdu po jménu a málokdo si zjišťuje, zda jsou to ti samí lidé pod jiným názvem. Nicméně je to asi fér, já si nemůžu za úspěchy Eggnoise přičítat všechen kredit sám. A třeba The Odd Gifts osloví i nové lidi, protože je to hudebně trochu jinde.
Poslední deska „Migrant Songs“ se zabývá tématem dnes navýsost aktuálním. Nicméně samotnou migraci se snažíš pojmout z rozmanitých úhlů pohledu. I ty sám jsi zažil zkušenost migranta, když jsi období dospívání prožil v USA. Kam až tedy zasahuje komplex motivů, které tě přivedly k tomuto tématu?
Myslím, že je to podobně jako s mojí knihou, tedy hodně organické. Tak to mívám se vším, co tvořím. Dlouho se třeba neděje nic a nemám žádnou inspiraci a pak, když přijde nějaký impuls, nabaluje se na to stále víc věcí a víc perspektiv a nejde to zastavit. Takto jsem to měl i s tou deskou, kdy jsem měl pár nesouvislých písní a hledal jsem nějaký koncept a stále to nefungovalo. Ale jakmile přišel impuls, že by deska mohla být tematická a mohla by se týkat migrace – což bylo již před třemi roky velké téma a já jsem cítil velkou potřebu zapojit se do té diskuze – tak se všechny věci začaly zázračně propojovat a celá deska začala organicky vznikat. Netýká se nicméně jen aktuální evropské migrace, ale i mojí zkušenosti dítěte v cizí zemi. Jsou tam současně náznaky i jiných pohybů a osobních i symbolických migrací. Jedná se vlastně stejně jako v mojí knize o téma nahlížené z mnoha perspektiv načrtnuté ve své bohatosti.
S „The Odd Gifts“ hraješ docela často, minimálně na letošní září máš v plánu čtyři koncerty. Jedním z nich je i koncert v našem nedávno otevřeném kampusu v Hybernské, kde bychom rádi rozjeli sérii koncertů našich absolventů. Fakultu jsi jako student opustil před pěti lety. Jak se dnes cítíš jako průkopník absolventských koncertů, když se na fakultní půdu vracíš jako hudebník?
Já se současně vracím i prostřednictvím svého učitelského angažmá. A jsem moc rád. Moc mi chybí ta atmosféra studoven, knihoven a učeben a i samotná vůně těch budov. Strávil jsem tam strašně času zabořený v knížkách, ale byl to krásný čas. Jsem strašně rád, že opět můžu pociťovat atmosféru toho místa a toho, že člověk opět něco tvoří v myšlenkách a je mezi těmi lidmi. A samozřejmě jsem moc rád, že se to ještě více propojí a že můžeme s kapelou hrát právě v univerzitním prostoru v Hybernské.
Kromě pozvánky na tvůj koncert do Hybernské, co bys vzkázal našim čerstvým studentům či uchazečům o studium na FF UK jakožto její absolvent?
Vzkázal bych jim, aby se zaměřili na to, co je baví, a aby to neflákali. Protože duševní schopnosti, jimiž teď vládnou, velmi brzy odejdou a je velmi náročné je opět nahodit, zvláště když přijde každodenní rutina zaměstnání.
Veronika Nováková